Svátek má: Valérie

Komentáře

Zdeněk Ertl

předseda Sdružení sportovních svazů České republiky

Demokracie ve spolkovém sdružování

Výkon svobodného práva spolčovacího a shromažďovacího byl pro české země v souvislosti s událostmi roku 1848 povolen v podobě císařského patentu č. 171/1849 ř. z. (říšského zákoníku), podle něhož spolky mohly vznikat bez úředního povolení, podléhaly však dohledu policejních orgánů.

O tři roky později byl tento patent nahrazen jiným, konkrétně císařským patentem č. 253/1852 ř. z., o spolcích, podle kterého byl ke vzniku spolku nezbytný úřední souhlas. Následně v době, kdy se císař vzdal podstatné části svých vladařských pravomocí, se objevuje také nová právní úprava sdružování v zákoně č. 134/1867 ř. z., platném v Čechách, která vydržela až do roku 1951.

V oblasti sportu se do historie zapsal nejvíc Sokol.  Na ustavující valné hromadě dne 16. února 1862 byla založena v Praze prvá česká jednota tělocvičná. Prvním starostou tohoto nového spolku se stal Jindřich Fügner, prvým vůdcem dr. Miroslav Tyrš, geniální tvůrce českého tělocviku. Roku 1862 bylo vedle „Sokola pražského“ založeno v Čechách a na Moravě dalších osm jednot sokolských. Koncem roku 1866 měl Sokol 21 jednot s 1953 členy a koncem roku 1871 to bylo již 181 jednot s 312 300 členy. Počet jednot i členů v Sokole sdružených dále narůstal a s tím vznikala i potřeba větší spolupráce.

V publikaci „Rádce sokolský“ z roku 1897 se dočteme:
„Jest to povšechným zjevem života, že stejnorodé částky se vždy shlukují ve větší celek, aby sjednaly platnost svým zásadám. V životě lidském pak spatřujeme, že již od dávných dob lidé příbuzní buď rodem, neb smýšlením, aneb i účelem žijí vždy v blízkém přátelství, že bydlí spolu, osazují společně určitá místa, nebo aspoň žijí blízko sebe, v sousedství, aby buďto životní potřeby své si lépe opatřovali, aneb myšlenky své sdělovali a úsilněji šířili, nebo společný účel, cíl snáze, lépe a rychleji dosáhli. Tak povstaly rodiny, společenské řády, či jednoty a družstva.

Jedním z nejvýznamnějších podniků velké doby obrodivší náš národ jest české Sokolstvo, sdružení to českých mužů a junů za účelem pěstění zdravosti a statnosti tělesné, i duševní a mravní národa českého. Malý, cizinou dávený a vysávaný národ náš musí míti zajištěné bytí zdravého, silného a svěžího národa, jak v ohledu tělesném, tak duševním a mravním, aby netoliko dosáhl úplné volnosti, ale aby i stanul v popředí národů velikých a samostatných. Hlavní podmínkou však života každého národa jest, aby žil zdravým životem kypícím silou tělesnou i duševní.

Tyto zásady Sokolstva českého musí však proniknouti celým společenským životem národa našeho, mají-li dojíti svého uskutečnění. Jedině tak nabudou platnosti známá slova, bude-li každý z nás z křemene, bude celý národ z kvádrů.

Zásady tyto nedají se provésti jednotlivci ani jednotlivými spolky sokolskými, k tomu je potřebí svorné a jednotné práce, tisíce ruk a hlav, k tomu je třeba jednotného vedení, jednotné snahy.

K uskutečnění, i k opravdovému vykonání tak nesmírné práce nemohou jednotlivci porůznu a o sobě pracující valně prospět, tu je třeba pevné, vypočítané organisace, která by snaze této vytkla určitý postup a přesný pořad, která by vymezila a vytkla co nejdřív třeba činiti, co potom a jak.

To je hlavní zásada, na níž je zbudováno naše zřízení sokolské v župách, Obcích a konečně Svazu.



Potřeba sdružení všeho Sokolstva v pevný, jednolitý, jednou myšlenkou ovládaný spolek na podporu a posilu, zdokonalení a povznesení, na obranu a ochranu zájmů našich vyskytla se již v prvých letech sokolského žití, hned, jakmile počet jednot sokolských vzrostl a práce na různých stranách zahájena. Plány ty, narazily však na nepřístupná skaliska přízně kruhů rozhodujících a stanovy spolku všechny sokolské jednoty v Rakousku spojujícího pravidelně vráceny nepotvrzeny z důvodů, o nichž nám netřeba mluvit. Stálé zákazy tyto obrátily zřetel Sokolstva na zakládání sdružení župních, která spojujíce jednoty jistých okresů v skupiny, stala se důležitým článkem naší organisace a setkala se v krátké době s úspěchy značnými. Župy tyto sdruženy jsou pak v Obce (Českou a Moravsko-Slezskou).

Vytrvalé snaze a práci naší podařilo se pak konečně seřaditi veškeré Sokolstvo pod jedním vedením, jímž je Svaz Českoslovanského Sokolstva. Tím dospěli jsme k uskutečnění toho, oč marně se již Dr. Miroslav Tyrš pokoušel (r. 1871 a 1884).“

Z citovaného textu je jasně vidět, jak a proč docházelo ke sdružování spolků ve větší regionální celky a organizace s celostátní působností. Tento, dá se říci přirozený proces sdružování probíhal nejen u Sokolů, ale také u hasičů či u nových sportů, které se u nás začaly rozvíjet, stejně jako v dalších oblastech veřejného života.

Po obsazení Čech a Moravy německou armádou v roce 1939, bylo v tehdejších českých zemích spolkové právo výrazně omezeno. Po osvobození došlo k obnovení platnosti původních zákonů a zákon č. 134/1867 ř. z., o právu spolčovacím byl platný až do roku 1951, kdy byl nahrazen totalitním zákonem č. 68/1951 Sb., o dobrovolných organizacích a shromážděních, který uložil spolkům, vyvíjet činnost v souladu se zájmy pracujícího lidu a který fakticky zlikvidoval spolkovou samosprávu. V oblasti sportu došlo ke sloučení jednotlivých samostatných organizací do dvou celostátních, tj. Svazu pro spolupráci s armádou a Československého svazu tělesné výchovy. Ke sjednocení došlo i v dalších oblastech společenského života pod společnou hlavičkou Národní fronty. Spolková činnost se začala řídit centrálně, odshora dolů, pěkně pod dohledem státu, a hlavně s uplatňováním vedoucí úlohy komunistické strany.

Rok 1989 s sebou přinesl rychlé obnovení demokracie a také svobody sdružovacího práva. Samosprávu občanských sdružení plně obnovil již 27. 3. 1990 zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů. Zákon byl celkem jednoduchý, měl jen 21 ustanovení. Vznik sdružení byl založen na registračním principu, zákon ponechával celou oblast zakládání občanského sdružení mimo svou působnost, zabýval se pouze sdruženími již nějakým způsobem založenými, přičemž způsob a okolnosti jejich založení byly zcela stranou jeho zájmu.

Zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů umožnil rychlou obnovu demokratického spolkového života. Tato obnova však nebyla možná bez majetkového vypořádání.  Spolu s obnovou socialisticky sloučených spolků se proto především řešilo vracení původního majetku a také rozdělení majetku vzniklého za éry socialismu. Přístup státu nebyl k tomuto procesu pro jednotlivé organizace jednotný, a tak se zejména v důsledku tohoto přístupu vytvořily dva typy organizací. V prvním typu základní články (organizace) založily svaz a ten pak případně vstoupil do další střešní organizace. Příkladem jsou v oblasti sportu svazy fotbalu, hokeje, basketbalu, nebo atletiky. Druhým typem bylo založení centra, které řešilo se státem vracení majetku a toto centrum následně založilo v jednotlivých místech svoje pobočky, organizační složky. Příkladem je Sokol, Orel, Autoklub, ale také Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska, a v jiných oblastech třeba Český svaz včelařů nebo Český rybářský svaz. U těchto organizací se tak de facto zachoval centrální způsob řízení zavedený za socialismu, včetně řízení prostřednictvím krajských nebo okresních výborů. Stanovy centra platí pro všechny články, centrum vše podstatné řídí a povoluje, centrum schvaluje, jak mohou základní organizace nakládat s majetkem, centrum má právo pobočný spolek založit, ale také zrušit.

Další významnou změnu do spolkového života nám přinesla současná právní úprava sdružování obsažená v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku. Občanský zákoník věnuje úpravě spolků více než čtyřnásobný počet ustanovení (88) nežli zákon o sdružování občanů (21). Značná pozornost je věnována procesu předcházejícímu vzniku spolků, tedy procesu jejich založení, jemuž se zákon č. 83/1990 Sb. nevěnoval. Spolek vzniká zápisem do veřejného rejstříku úplně stejně jako třeba akciová společnost, zatímco dřívější úprava vycházela z registračního principu, kdy správní orgán jen registroval jeho existenci. Zákon přinesl i další omezení vůči dřívější úpravě občanských sdružení a došlo tedy celkově de facto k omezení spolkové autonomie celou řadou vesměs kogentních pravidel.

Z pohledu demokracie sdružování uvnitř spolkové struktury zákon oproti předchozí úpravě nic nového nepřinesl a asi ani nemohl. Zůstávají zde stále dvě struktury, jedna tvořená odzdola nahoru a druhá odshora dolů. Nicméně oběma strukturám přinesl problémy, které postupně začínají být dosti zásadní. Autoři současného občanského zákoníku měli snahu vrátit se v oblasti spolkového sdružování k demokratickým principům obsaženým v zákoně č. 134/1867 ř. z., platného v Čechách, ale podle mého názoru se jim to moc dobře nepovedlo. Zákon zbytečně řeší to, co by měl nechat volné (například formality založení spolku) a naopak neřeší to, co by řešení vyžadovalo (například pobočné spolky). Občanský zákoník obsahující právní úpravu spolčování tu ale existuje a ačkoli je platný již pět let, stále není dostatečně vnímán a dodržován. Většina spolků se zatím raději řídí jakýmsi svým zvykovým právem. Dříve nebo později může mít ale nerespektování platného občanského zákoníku vážné důsledky.  

Problémem současných dvou forem sdružování, jak jsem je popsal, v kombinaci s důsledky nevnímání platného zákona, se budu věnovat v dalším komentáři. Závěrem si jen dovolím konstatovat, že demokracie ve spolkovém sdružování vytvořená v druhé polovině devatenáctého století byla podle mého názoru demokratičtější než ta naše dnešní.

Zdeněk Ertl